Nevidíme svět takový, jaký je
Vidíme svět takový, jaký si ho náš mozek dokáže poskládat
Paměť totiž není archiv. Je to stavebnice.
Mozek nikdy neukládá celý obraz. Ukládá jen fragmenty – jednotlivé dílky. Zbytek dopočítává.
Automaticky.
Rychle a bez ptaní.
Protože pro mozek je důležitější smysl než úplná přesnost.
Když jsme mladí, máme víc detailů. Více barev, zvuků i souvislostí. Máme z čeho skládat.
S přibývajícím časem se některé dílky ztratí a jiné se ošoupou. Mozek pak udělá to, co umí nejlépe:
Mezery vyplní. Ne náhodně. Ale podle zkušeností, emocí, očekávání a minulých zážitků.
A čím méně detailů zůstává, tím více mozek doplňuje podle toho, co už zná a čemu věří.
Proto si někdy po letech dva lidé pamatují stejnou situaci úplně jinak.
A proto dva lidé mohou vidět totéž, a přesto zažít něco úplně jiného.
Jeden slyší obyčejnou poznámku. Druhý slyší kritiku.
Jeden cítí snahu pomoct. Druhý odmítnutí.
A často ani jeden nelže. Jen skládají obraz z jiných dílků.
A právě proto bývají vztahy tak složité.
Ve většině hádek totiž nebojují dva lidé proti sobě. Bojují dvě různé verze stejné situace.
Každý totiž doplnil jiné chybějící dílky.
A čím bližší vztah, tím víc do obrazu vstupuje minulost:
- staré zkušenosti
- stará zranění
- staré vzorce
Proto se někdy nehádáme o přítomnost. Hádáme se o pocit, který v nás situace vyvolala.
Není to chyba mozku. Je to ochranný mechanismus. Mozek raději vytvoří smysluplný obraz, než aby nechal prázdné místo a nejistotu.
Porozumění proto nezačíná otázkou:
„Kdo má pravdu?“
Začíná ve chvíli, kdy připustíme, že ten druhý možná skládá úplně jiný obraz než my.